Croce, Benedetto (1866-1952) Italský idealistický filosof a historik. Croce se narodil v Pescasseroli v l\bruzzi. Zpočátku psal historická a archeologická díla a až později ho marxista l\ntonio Ll\BRIOLl\ přivedl k zájmu o filosofii a k napsání esejÚ Historický materialismus a ekonomie Karla Marxe (1900). l\čkoli byl Croce obvykle považován za hegelovce, k "realistickému idealismu" a proslulé kritice Co je živé a co je mrtvé v Hegelově ,filosofii? (1906) ho inspirovali novokantovci, zvláště Herbart a Windelband, a literární kritik Francesco de Sanctis. Croceho hlavní přínos spočívá v oblasti filosofie estetiky a dějin; jeho Estetika (1902) a časopis La Critica (1903-44) měly hluboký vliv na italskou kulturu. SpolupracovlliK Giovanni Gentile přivedl Croceho k přijetí doktriny "absolutního historismu", ústřední tezi Croceho děl publikovaných po roce 1909 a rozvinutou ve třech zbývajících dílech jeho Filosofie ducha - nazvaných Logika (2. vydání 1909), Praktická filosofie (1909) a Teorie a dějiny historiografie (1915) - a dále ve studii Filosofie Giambattista Vica (1911). V roce 1910 se Croce stal senátorem a od 1920-21 ministrem školství ve vládě Giolittiho. Odmítal FAŠISMUS a v opozici VÚči Genrilemu vydal sVÚj "Protest proti Manifestu fašistických intelektuálÚ" (1925). SvÚj historismus proměnil v "náboženství svobody", což se projevilo v řadě jeho historických prací, jmenovitě v Dějinách Itálie 1871-1915 (1927) a Dějinách Evropy devatenáctého století (1932).
Svou "eticko-politickou" interpretaci lidské civilizace se mu pak nejlépe podařilo vyjádřit v díle Historie jako příběh svobody (1938).
Po válce byl krátce ministrem.
Dílo Filosofie ducha Croce zamýšlel jako sekulární náboženství, zahrnující všechny aspekty lidského života. l\ktivita ducha je buď teoretická, nebo praktická, přičemž teoretická se dále dělí na intuici a myšlení a praktická na ekonomické a morální usilování. Mezi těmito podskupinami je takový vztah, že druhá obsahuje první a čtvrtá třetí (ne však obráceně). Tyto čtyři "rozličné momenty" aktivity Ducha korespondují s "čistými pojmy" Krásy, Pravdy, Užitečnosti a Dobra. Protože jde o pojmy "čisté", postrádají jakýkoli determinující obsah mimo to, co bylo dáno dialektickým vývojem Ducha prostřednictvím lidské aktivity v dějinách. Krása pochází z tvorby uměleckých děl, Užitečnost z politických a ekonomických činÚ, a obojí zase nabízí materiál pro naše pojmy Pravda a Dobro. Croce odmítal jakékoli "transcendentní" pojetí "objektivní" normy krásna, pravdy atd., přesahující normy, jež poskytuje post facto kulturní tradice minulých činÚ.
Filosofii ztotožňoval s historií, pojatou jako progresivní proces, v jehož rámci jsou předchozí filosofické systémy včleněny do systémÚ současných a jimi přesaženy (tento názor se pokoušel doložit dějinami estetiky, logiky, etiky a historiografie, které ve čtyřech svazcích doprovázely jeho vlastní systém).
Veškeré myšlení je "historickým soudem" a veškerá historie "současnou historií", protože historie je "žita" a "přetvořena" v přítomné zkušenosti ducha, a tedy i lidstva.
l\čkoli Croceho filosofii drží pohromadě telos obsažený v dějinách, byl přesvědčen, že tento telos není možné vyjádřit, což mělo dva praktické dÚsledky: za prvé, subjektivismus, který vybavuje všechno naše konání a myšlení v současnosti stejnou silou; nebo, za druhé, odevzdání se "místu a povinnostem", které nám Duch udělil; dilema, stručně vyjádřené v hegelovském aforismu "co je rozumné, to je skutečné, co je skutečné, to je rozumné", bylo úhelným kamenem Croceova historismu. Zatímco Gentileho "aktualismus" rozvíjel první z jmenovaných spojení, Croce stále více trval na umírněném konzervatismu druhého a vyjadřoval ho polo-theologickými termíny jako víru v tajemné jednání Prozřetelnosti. Dvacet let fašistické vlády však Croceho přivedly k postupné revizi svých idejí a v posledním díle Studie o Hegelovi (1952) se vrátil k novokantovské pozici svého mládí a zastával názor, že dualita mezi skutečným a rozumným, Sein a Sollen, je pro uvědomělé konání v přítomnosti nezbytná. Benedetto Croce silně ovlivnil své italské současníky, zvláště GRAMSCIHO, za hranicemi patřili k jeho jediným dÚležitým pokračovatelÚm Vossler a COLLlNGWOOD. (Viz také HEGEL, HISTORlCISMUS, IDEALISMUS. RPB

odkazy
Croce, B.: Opere. 67 sv. Bari: Laterza, 1965.
_: Filosofia-Poesia-Storia. Miláno a Neapol: Ricciardi, ]951; Philosophy, Poetry, History, přeJ. C. Sprigge. Oxford: Oxford University Press, 1966.
literatura
Bellamy, R.P.: Croce. V: Modem Social Theory: ideology and po!itics./i'om Pareto to the present. Cambridge: Polity, 1986.
Hughes, H.S.: Consciousness and Society: the Reorientathm (~l European Social Thought, 1890-1930, s.82-90 , 200-29. Brighton, Sussex: Harvester, 1979.